Dílenské zápisky
Nástroj, který přestal hrát spolehlivě, málokdy selhal na jednom místě. Obvykle se sešlo několik drobností: mírně tvrdá ucpávka, o desetinu milimetru posunutá vazba, korek, který za tři sezony ztratil pružnost. Tyto zápisky popisují, jak se takové věci hledají, měří a poctivě srovnávají — od stavby mechaniky až po zimní uložení nástroje.
Mechanice dřevěných dechových nástrojů, těsnosti klapek, seřízení vazeb, práci s korkem a plstí a péči o dřevěné i kovové tělo nástroje.
Vycházejí z běžné dílenské praxe a z postupů, které jsou v oboru dlouhodobě ustálené. Jsou psány jako výklad, ne jako návod k nákupu.
Flétna, klarinet i saxofon řeší stejný úkol třemi různými cestami: potřebují otevírat a zavírat řadu otvorů rychleji a přesněji, než by to zvládly samotné prsty. Odtud pochází celá klapková mechanika — soustava osiček, ramének, vazeb a pružin, která přenáší pohyb prstu na místo, kam prst nedosáhne.
U příčné flétny je tělo kovové, otvory jsou většinou uzavírány prstýnkovými klapkami s tenkými ucpávkami a mechanika je velmi lehká. Malá deformace ramének se proto projeví okamžitě. Klarinet má tělo nejčastěji z granadillového dřeva, klapek méně, ale zato je jejich nastavení citlivější na pohyb dřeva vlivem vlhkosti. Saxofon je kovový, mechanika je robustnější, ucpávky větší a měkčí, ale právě rozměr klapek činí z nerovnoměrného doléhání častější problém.
Při jakékoli opravě je proto první otázkou, co je příčina a co jen následek. Nedoléhající horní klapka může být sama o sobě vadná — nebo jen věrně kopíruje chybu, kterou udělala klapka o tři pozice níž, na kterou je navázaná.
Klasická ucpávka je vrstvená: karton, plsť a svrchní blána. Plsť určuje, jak měkce klapka dosedne, blána dělá vlastní těsnicí plochu. Časem plsť ztrácí pružnost, blána tvrdne a v místě dosedu vznikne prstenec, který přestane kopírovat nerovnosti okraje otvoru. U saxofonu se navíc často pracuje s kožnou ucpávkou s rezonátorem, u flétny s tenčími a přesněji tolerovanými typy.
Otisk na ucpávce prozradí víc než pohled zvenčí. Rovnoměrný, mělký a souvislý prstenec znamená, že klapka dosedá celou plochou. Otisk hlubší na jedné straně ukazuje na nerovnou klapku, ohnuté raménko nebo na to, že vazba drží klapku pod úhlem. Přerušený otisk bývá známkou poškozené blány nebo nerovného okraje tónového otvoru.
Ucpávka musí sedět v talíři celou plochou a bez naklopení. Vyrovnává se buď rozehřátým šelakem, horkým lepidlem, nebo u některých systémů podložením tenkými papírovými půlkroužky. Cílem není ucpávku „přitlačit, aby držela“, ale nastavit ji tak, aby rovina blány odpovídala rovině tónového otvoru dřív, než se do klapky vloží jakákoli síla.
Ucpávka, která je celistvá, pružná a pouze mírně přestavěná, se často jen znovu usadí. Vyměnit je namístě tehdy, když je blána proražená, plsť trvale slehlá, ucpávka nasáklá a zapáchající, nebo když se nepodaří dosáhnout rovnoměrného otisku ani po správném vyrovnání klapky.
Netěsnost se skoro nikdy neohlásí jako netěsnost. Ohlásí se jako těžký nástup tónu v pianu, jako nespolehlivé přefukování, jako spodní rejstřík, který vyžaduje víc tlaku než dřív. Proto se dřív, než se cokoli začne přestavovat, hledá místo, kudy vzduch odchází.
Nejjednodušší zkouškou je podtlak: díl nástroje se z jedné strany uzavře, klapky se zavřou přiměřeným tlakem prstů a z druhé strany se opatrně odsaje vzduch. Těsný díl drží podtlak několik vteřin a při povolení je slyšet zřetelné lupnutí. Pokud podtlak rychle mizí, je únik někde v mechanice nebo ve spoji.
Pro přesnější lokalizaci slouží světelná zkouška — tenký zdroj světla uvnitř těla nástroje ukáže spáru pod ucpávkou. U dřevěných nástrojů je vhodné pracovat spíš s papírovým proužkem, který se vytahuje zpod zavřené klapky po obvodu a měří rovnoměrnost přítlaku. Zásadní je při všech zkouškách zavírat klapky jen takovou silou, jaká odpovídá běžné hře; kdo netěsnost „přemáčkne“, najde nástroj v pořádku a problém přetrvá.
Vazba je místo, kde jedna klapka ovládá druhou. Aby nástroj hrál čistě, musí obě klapky dosednout současně — ne o zlomek dřív, ne o zlomek později. Rozdíl je řádově v setinách milimetru a nastavuje se tenkými korkovými nebo plstěnými podložkami, případně jemným ohnutím ramének tam, kde to konstrukce dovoluje.
Zdvih, tedy vzdálenost otevřené klapky od tónového otvoru, ovlivňuje intonaci i odpor nástroje. Příliš malý zdvih dusí tón a zvyšuje ho, příliš velký zhoršuje ovladatelnost a u některých tónů způsobí nestabilitu. Zdvih se nastavuje dorazy: korkem, plstí nebo stavěcím šroubem podle systému mechaniky.
Napřed se srovná klapka a usadí ucpávka, potom se řeší současnost vazeb a teprve nakonec zdvih a tlumení. Opačné pořadí vede k tomu, že se každý krok musí opakovat.
Boční vůle osiček a klapek se pozná jako drobné cvakání a jako klapka, která pokaždé dosedne o kousek jinam. Řeší se vymezením délky, případně opravou uložení. Dokud je v mechanice vůle, nemá smysl dolaďovat těsnost — nastavení nevydrží.
Jehlová pružina je zapřená o výstupek na raménku a její napětí se mění změnou ohybu. Listová pružina je přišroubovaná ke klapce a pracuje na jiném principu, ale výsledek je stejný: určuje, jakou silou se klapka vrací do klidové polohy. Prasklá nebo zkorodovaná pružina se nedolaďuje, vyměňuje se.
Napětí se nenastavuje na jedné klapce, ale napříč celou mechanikou. Pokud je jedna pružina výrazně tvrdší než sousední, hráč to vnímá jako nerovnoměrný chod prstů, i když každá klapka sama o sobě funguje. Cílem je plynulý přechod: nejlehčí tam, kde je pohyb nejrychlejší, o něco pevnější u klapek, které musí spolehlivě zavírat proti tlaku vzduchu.
Korek plní tři úkoly — vymezuje zdvih, tlumí dopad a v některých vazbách přenáší pohyb. Používá se v různých tloušťkách a hustotách; místo, kde je zapotřebí přesnost, snese tenčí a hutnější korek, tlumicí místa spíš měkčí materiál nebo plsť. Starý korek se pozná podle drolení, ztvrdnutí a otisku, který už se nevrací do původního tvaru.
Manžety na čepech dílů rozhodují o těsnosti spojení a o tom, jak snadno se nástroj skládá. Příliš stlačená manžeta znamená namáhání dřeva při každém sestavení, příliš volná pouští vzduch. Tenká vrstva vhodného maziva prodlouží životnost korku a zabrání jeho trhání při otáčení dílu.
Čištění nástroje má dvě roviny. Ta běžná je odstranění vlhkosti z vnitřku po každé hře a odstranění potu a mastnoty z povrchu mechaniky. Ta dílenská přichází při rozebrání nástroje: očištění osiček a uložení, odstranění zaschlého maziva a nečistot z tónových otvorů, jejichž okraje musí zůstat rovné a hladké.
U leštění je hlavní zásadou zdrženlivost. Lakovaný povrch saxofonu se nikdy neošetřuje leštidly na holý kov, protože se poškodí lak. Stříbřený povrch snese jemné leštění, ale i to při opakování ubírá vrstvu. Dřevěné tělo se neleští vůbec — pečuje se o něj tenkou vrstvou vhodného oleje na vnitřním povrchu, a to jen v rozumných intervalech.
Trhlina ve dřevě vzniká z napětí, které se v materiálu nahromadí při rychlé změně vlhkosti a teploty. Objevuje se typicky v horním dílu, kde je stěna namáhaná nejvíc. Sama od sebe se nezavře. Stabilizace znamená zastavit její šíření a obnovit těsnost: trhlina se vyčistí, sesadí, zajistí a případně se doplní zpevnění, aby se dřevo nemohlo dál rozevírat. Zásadní je, že se nástroj po zásahu musí vracet do provozu postupně, jinak se napětí vrátí také.
Většina závad, které se v dílně řeší, nevznikla během hraní, ale mezi hraním. Nástroj uložený vlhký, ponechaný v autě přes noc nebo pověšený na stojanu v přetopené místnosti stárne rychleji než nástroj, který se pravidelně používá a poté sušší uloží.
V českém podnebí je nejnáročnějším obdobím přechod na topnou sezonu. Relativní vlhkost v místnostech klesne během několika dnů, dřevo se smrští, korky se uvolní a nastavení, které v létě fungovalo, přestane sedět. Opačný problém přichází na jaře, kdy vlhkost stoupá a dřevo se opět rozpíná.
Tezeldi je informační a redakční projekt. Pokud v textech najdete nepřesnost, chybí vám tu některé téma z oblasti servisu dřevěných dechových nástrojů, nebo chcete něco doplnit z vlastní zkušenosti, ozvěte se e-mailem.
Podrobnosti o tom, jak projekt vznikl a co zde vychází, najdete na stránce O projektu.